Leontina Mašínová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Leontina Mašínová
Rodné jménoPaulina Leontina Mašínová
Narození16. března 1882
Plzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. února 1975 (ve věku 92 let)
Lázně Bělohrad
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníučitelka, spisovatelka
Národnostčeská
Témataškolství, literatura, literatura pro děti a mládež, překlad do polštiny
OceněníCena Václava Beneše Třebízského (1936)
čestné občanství (1946)
Vyznamenání Za vynikající práci (1969)
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Leontina Mašínová (16. března 1882 Plzeň[1] – 10. února 1975 Lázně Bělohrad) byla česká spisovatelka, autorka historických a historicko-biografických románů, sbírek pověstí a legend a dětské literatury.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Plzni jako dcera lékárníka Františka Mašína (1849–1890) a Veroniky roz. Svobodové (1854–1936). Měla dva bratry Eugena (1877–1895) a Bohuslava (1884–1885).

Dětství prožila v Plzni, Praze, Zbraslavicích a v Kutné Hoře, kam se rodina přestěhovala po smrti otce. Absolvovala kutnohorský učitelský ústav voršilek a až do předčasného odchodu do penze ze zdravotních důvodů v roce 1930 působila jako učitelka na měšťanských školách: nejprve v obcích Hrubý Jeseník, Loučeň a Pečky, od roku 1923 v Lázních Bělohrad. Krátce, ve školním roce 1920–1921, učila na Slovensku v Liptovském Mikuláši. V Lázní Bělohrad žila až do konce svého života, po penzionování se plně věnovala literární tvorbě. Na všech svých působištích se zapojovala i do místního kulturního a veřejného života.

Počátky jejího mimoškolního působení jsou spojeny s loutkovým divadlem, pro něž napsala několik her. Od počátku 20. let pracovala ve Společnosti přátel literatury pro mládež a přispívala do časopisů pro děti nebo dětských příloh novin (Úhor, Lidové noviny, Právo lidu, Venkov). Později publikovala také v Časopise učitelském a Učitelských novinách nebo regionálním tisku. Významnou úlohu v jejím životě hrála víra: jako aktivní členka Českobratrské církve (13. srpna 1919 odešla od církve katolické[1]) přispívala od 30. let do časopisů Český bratr, Jednota bratrská, Kostnické jiskry a Růžový palouček.[2] Též redigovala Bratrský zpěvník (vyd. 1954). V Lázních Bělohrad spolupracovala s městským muzeem a kulturní a propagační komisí města, sbírala národopisné materiály. Město jí v roce 1945 udělilo čestné občanství, je zde i pohřbena na hřbitově na Byšičkách.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Dílo Leontiny Mašínové zahrnuje více než 50 knih. Začínala jako autorka pohádkových her pro loutkové divadlo, nejmenším dětem byly určeny i její první práce, knížky veršů (leporela). Tvorba pro děti představuje podstatnou část jejího díla, později jsou to též pohádky, historické povídky a sbírky převyprávěných pověstí a legend určené spíše pro starší děti. O životě v Praze koncem 19. století vypráví její vzpomínková kniha Uletělo jaro. Pro dospělé čtenáře napsala řadu historických nebo historicko-biografických románů, věnovaných zejména osobnostem české reformace a dějinám jednoty bratrské, na něž se připravovala důkladným studiem reálií, historických i archívních materiálů. Do moderního jazyka také převedla Komenského Informatorium školy mateřské (pod názvem Komenský maminkám). Sepsala i své paměti, které byly vydány pod názvem Za oponou let a na přelomu 70. a 80. let 20. století vycházely v časopise Český zápas. Dlouho pracovala na slovníku synonym, který však nenašel vydavatele a zůstal v rukopise.

Za své dílo dostala Mašínová několik ocenění: v roce 1936 za román Hořící sloup cenu Václava Beneše Třebízského, v roce 1940 Rambouskovu cenu za knihu Tiší v zemi, v roce 1969 státní vyznamenání Za vynikající práci. Za knihu Moravané jí (a spoluautorovi Radimovi Kalfusovi) v roce 1967 udělila Moravian College v Bethlehemu v Pensylvánii čestný doktorát.[3]

Historické a historicko-biografické romány[editovat | editovat zdroj]

Sbírky pověstí a legend[editovat | editovat zdroj]

  • Z tajemné studánky (1937) – ze severovýchodních Čech
  • Staré pověsti a legendy (1941) – výběr vydáván později pod názvem Ze starých pověstí a legend
  • Staré skazky (1962)
  • Z dávných dob (1969)
  • Ze slovanských legend a pověstí (1975)
  • Tajemný věků hlas (1976)

Jiné práce[editovat | editovat zdroj]

  • Dějiny vzdělanosti (1925–1926)
  • Za oponou let (1982) – memoáry
  • Leporela, pohádkové a povídkové knížky pro děti, hry pro loutkové divadlo

Knihy L. Mašínové ilustrovali významní čeští výtvarníci, např. Cyril Bouda, Karel Svolinský, Otakar Štáfl, Marie Fischerová-Kvěchová, Vladimír Komárek, aj. Některé její verše pro děti byly i zhudebněny (např. Jaroslavem Křičkou).[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Plzeň 063 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2024-01-23]. Dostupné online. 
  2. ↑ JANOUŚEK, Pavel, ed. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2. M–Ž. Vyd. 1. Praha: Brána, 1998. S. 43–44.
  3. ↑ a b c BÍLEK, Karol. Leontina Mašínová: (1882–1975): literární pozůstalost. Praha: Literární archív Památníku národního písemnictví, 1984. S.3–5.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BÍLEK, Karol. Leontina Mašínová: (1882–1975): literární pozůstalost. Praha: Literární archív Památníku národního písemnictví, 1984. 63 s.
  • DOUPALOVÁ, Eva. Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Praha: SPN, 1988

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Leontina_Mašínová&oldid=23699330“